Chceš mě zabít?

"Do Krnova? Chceš mě zabít?"

Jako by ho Zuzana lákala na výlet do nejnižšího patra pekla. Seděli v Bruntále před panelákem u Kobylího rybníka na jeho lavičce, rozuměj na lavičce Josefa Böhmische, o čemž naprosto jasně referovala mosazná cedulka. Stařík se evidentně dobře vyspal. Dobře, což nebylo dobře pro celé jeho okolí. Zuzanu nemohla Böhmischova kousavost nijak ranit. Byla už zjevně imunní. Nebo si to aspoň myslela.

"Nechci tě zabít. Chci ti udělat radost. A taky sobě. Poznat to město. Ale hlavně, pojedeme tam s Annou Marií… "

"Do Krnova! Do Jägerndorfu!" teatrálně si zakryl obličej: "Krnov není jenom kebab s kofolou, děvenko. Krnov je především konec světa, okraj srázu. Město vyděděnců, uprchlíků, šejkr národností, pomatených jazyků, Babylón. Ano, český Babylón. A v Babylónu se dá udělat jedna jediná smysluplná věc, a to otevřít si jazykovku, jako jazykovou školu. Ale obávám se, že v Krnově by ani tohle nedopadlo dobře."

"Dědo!"

Zuzana se rozhodla nezdržovat a rovnou vytáhla nejvyšší trumf: "Já jsem z Krnova…"

Böhmisch jako by neslyšel, dál si klokotal; o Krnově, kterému by se měl přidat háček nad en a byl by to Krňov, jakože Usychov, Odumíralov, nebo tak něco, o obyvatelích města mluvil jako o Zakrněncích, prostě - snažil se všechno kolem Krnova jakýmkoli způsobem zprznit, poškodit, devastovat, aby dal dostatečně najevo svůj nekonečný odpor… až mu konečně došlo, co právě slyšel.

"Cože jsi?"

"Slyšels dobře, jsem rodilá Krnovanka. I když se naši rok po mým narození odstěhovali, takže to tam vlastně moc neznám."

"To, to…" rozhodila ho snad jen na vteřinu, pak už, s hranou lítostí a posměškem v hlase, ale hlavně opět pevný v podpatcích, dodal: "To nevadí…"

"Jak, nevadí? Pomlouváš moje rodné město!"

Rozesmál se. Naprosto nelogicky. Hystericky. Na celé kolo. Na celý rybník. Na celé sídliště Dolní.